Záměr výstavby kulturního domu a základní umělecké školy je mimořádná příležitost pro vytvoření nového veřejného objektu, který spojí kulturu a vzdělávání. Architektonické pojetí citlivě reaguje na jedinečný kontext blízkosti historické dominanty Brandýského zámku a mocného přírodního živlu řeky Labe. Jednoduché, elegantní linie budovy se přiklání k řece a přirozeně navazují na její dynamiku. Směrem k mostu se hmota rozvolňuje do fragmentů, které plynule navádějí návštěvníky do interiérů. Vztah k Brandýskému zámku je založen na respektu, nikoli na konkurenci. Navržená budova má vlastní identitu, která odpovídá významu nové kulturní instituce, zároveň však svou formou a průhledy vede kultivovaný dialog s historickou dominantou zámecké věže.

Parter je modelován tak, aby jednotlivé provozy přirozeně rozlišoval a zároveň propojoval. Reprezentativní nástupní platforma u mostu podporuje jasný charakter kulturního objektu, zatímco nábřeží nabízí rekreační a pobytovou zónu v přímém kontaktu s řekou a krajinou. Mobiliář, zeleň a herní či interaktivní prvky doplňují nábřeží o prostředí pro každodenní pobyt a mezigenerační setkávání.

Návrh vnitřního uspořádání kulturního domu a základní umělecké školy staví na principu provozní samostatnosti a současně na smysluplné synergii. Obě instituce mají vlastní vstupy, zázemí a provozní režim, zároveň však sdílejí prostory a technologie tam, kde to přináší skutečný užitek. Objekt má dvě odlišné tváře: směrem k řece se orientuje rekreační a volnočasová zóna, zatímco k mostu se obrací reprezentativní společensko-kulturní prostor s velkorysou rozptylovou plochou vstupního parteru. Hospodářský provoz a zásobování jsou důsledně odkloněny na odvrácenou, vizuálně chráněnou severozápadní stranu.

Ambicí návrhu bylo vytvořit místo, které se přirozeně stane součástí života města. Nejen dům pro kulturu a vzdělávání, ale otevřený prostor pro setkávání, sdílení a každodenní život. Objekt, který dokáže ve stejný den hostit velkou městskou událost, každodenní výuku i zcela obyčejné setkání u řeky. Stavbu proto nevnímáme jako uzavřený monument, ale jako živou infrastrukturu města – prostor, který se dokáže proměňovat podle potřeb svých uživatelů a přirozeně přitahovat nové aktivity.